A jsme tři...

Krásný den! 

Zatím tu na blogu hodně rekapituluju to, co bylo, ale už se pomalinku dostávám k tomu aktuálnímu. Dnešním článkem bych tedy ráda otevřela rubriku Mateřství, do které toho asi bude přibývat nejvíc, protože informací a poznatků z této oblasti jsem momentálně plná.

Musím říct, že i když se na miminko připravujete devět měsíců, po příchodu domů je to stejně šok. První dny jsem byla tak unavená jak nikdy v životě, a to byl Matyášek opravdu hodné miminko. Ale noční vstávání, krmení a přebalování samo o sobě totálně naruší tu rutinu, kterou člověk znal a tělo si musí zvyknout, že místo osmi hodin kvalitního spánku má najednou dvě hodiny, přerušení a když to dobře půjde, tak další dvě hodiny, než ho to čeká nanovo.

Manžel si vzal otcovskou dovolenou a ještě kousek své dovolené, takže s námi byl doma delší dobu a musím říct, že to bylo fajn. Matyášek byl hodně spavé miminko, na papání jsem ho musela vyloženě budit, svlékat, omývat žínkou a stejně spal dál... Takže jsem si stihla uvařit, trochu poklidit, dát si sprchu a podobně, ale bylo fajn během těch prvních dnů vědět, že se máte o koho opřít a už jen ta manželova přítomnost mi dávala hrozně moc.

Převlékání tvorečka, který měl něco málo přes 2 a půl kila byl nejdřív očistec. Bála jsem se, abych mu neublížila, abych ho nezmáčkla, nehnula s ním špatně... Ale něco vám řeknu, holky, je to normální. Ten strach po prvních pár dnech přešel a já postupně začínala cítit jistotu. A když se pak manžel vrátil do práce, věděla jsem, že to spolu s Matym zvládneme. Náplní mých dnů se najednou stalo vyprávění všech možných blbostí, legrační žvatlání, ukazování hraček, o které zpočátku Maty vůbec nejevil pochopitelně zájem. Ježdění s kočárkem a návštěva příbuzných.

Spousta maminek striktně drží šestinedělí a nechodí na procházky ani návštěvy, my to měli jinak. Vlastně si neumím představit, že bych rodičům a prarodičům malého ukázala až po šestinedělí, to už je přeci úplně jiné miminko... Takže jsem se snažila rozprostřít návštěvy tak, aby jich nebylo víc za den, a vždy jsem se ujistila, že nikdo není nemocný. 

Chodili jsme na procházky, protože léto bylo krásné, jezdili jsme autem za našima na návštěvy a dokonce jsem vlastně malého nechala hlídat babičkou, když mu byl přesně měsíc... To tedy nebylo plánované, ale život to tak chtěl. Ono se říká, že když někdo přichází na svět, musí z něj někdo jiný odejít. V mém případě moje babička, která byla dlouhodobě nemocná a léčila se s rakovinou svůj boj prohrála. Takže nás ještě v šestinedělí čekal pohřeb, na který jsem prostě chtěla, chtěla jsem mít příležitost se rozloučit. A nelituji toho.

Celým článkem chci jen říct, že snad každá máme o sobě občas pochybuje a v začátcích, kdy se třeba jedná o její první miminko, možná ještě víc. Není si jistá, zda dělá vše dobře, zda nemůže udělat víc a podobně. Ale tímhle bych jen ráda řekla, že každá máma, která se snaží, aby se její dítě mělo co nejlépe, je skvělá máma. Myslím, že občas to každá z nás potřebuje slyšet. Takže ještě jednou, jste skvělé!

Vaše Lucka